Itálie, Miláno, Como 2016

 Někdy jsou akční nabídky leteckých společností prostě neodolatelné. Jako například, když vás vyjde zpáteční letenka do Milána na jeden tisíc sedm korun a padesát haléřů.
 Wizz air létá z Prahy na bergamské letiště Orio al Serio a odtud jezdí několik autobusových společností na milánské hlavní nádraží. Jednosměrná jízdenka na autobus stojí 5 Eur. Včasným nákupem zpáteční jízdenky se dá ušetřit jedno až dvě Eura. Autobus jede zhruba padesát minut.
 V Bergamu jsem už byl, a tak jsme měli namířeno přímo do Milána a jeho okolí.
 Miláno je druhým největším městem Itálie. Je centrem módy, kultury a byznysu. Jeho historie sahá až do pátého století před naším letopočtem. O město se přetahovaly, v průběhu věků, všemožné evropské národy až nakonec, v druhé polovině devatenáctého století, se Rakousko muselo vzdát Lombardie ve prospěch sjednocující se Itálie.
 Levnější ubytování jsem našel nedaleko hlavního nádraží Milano centrale. Na obrázcích z booking.com vypadal pokoj čistě a pěkně zařízen. V té době neměl Pluto House žádné hodnocení a to mě mělo upozornit na případné problémy. Leč neupozornilo. Na uvedené adrese se nacházel činžovní dům. Na fasádě domu, nebo na zvoncích, nebylo po ubytování ani vidu ani slechu. Zavolal jsem tedy na číslo, které mi přišlo mailem den před odletem. Nikdo ho nezvedal a po chvilce skočil hovor do hlasové schránky. Dohledal jsem si tedy jiné číslo z rezervace a tam mi paní oznámila, že někdo přijde až v devět večer - tedy skoro za dvě hodiny. Usadili jsme se tedy v restauraci naproti činžáku a s lahví červeného čekali, co se bude dít. V devět večer volala paní zpět, že už na nás někdo čeká. Přišel jsem ke vchodu a nikde nikdo. Volal jsem tedy zpět a paní se divila a po mém ujištění, že před vchodem doopravdy nikdo nestojí, se mě znovu a důrazně zeptala: "To nevidíš takového malého filipínce?" V tu chvilku se z poza popelnic vynořil malý filipínec, vrazil mi do ruky klíč a šel si po svém. 
 Pronajatý pokoj byl v přízemí. Byl prostorný, s oknem do ulice a bylo v něm vedro jako ve skleníku. Nutno dodat, že začátkem září bylo v Itálii přes 30°C. Po klimatizaci ani památky a oknem jste moc nevyvětrali, pokud jste nechtěli dělat show kolemjdoucím (okno bez záclon nebo rolety), nebo pokud jste nechtěli přijít o své svršky a jiné cennosti. V době rezervace nabízelo ubytování wifi připojení k internetu, ale pak se podmínky změnily a wifina k dispozici nebyla. O čistotě bych raději pomlčel. Zažil jsem už všelijaká ubytování, ale nepočítal jsem, že to nejhorší zažiju v Evropě.
 Druhý den ráno jsme našli, při cestě na metro, malou a útulnou kavárnu, kde jsme si dali snídani a pravé italské espresso. Takto posilněni jsme se vydali do centra.
 Dominantou města je Milánský dóm neboli katedrála Narození Panny Marie. Jedná se o gotickou stavbu, která byla zahájena r. 1386 a dokončena byla až v druhé polovině dvacátého století. Jak je u dominat zvykem, i zde se tvoří fronty. Jak na lístky, tak i na vstup s bezpečnostní kontrolou. Lístky se prodávají nejen u katedrály, ale i u nedalekého muzea. K mání jsou vstupenky do samotného dómu a jeho podzemí, na ochozy spolu se vstupem do již zmíněného muzea. Pokud koupíte vstupenky v muzeu, vyhnete se frontě u katedrály a můžete se vrhnout na čekání ke vstupu, kde budete posléze šacováni milou ochrankou. V případě, že u sebe budete mít lahev s vodou, ochranka vás požádá o napití. Toto je rozumnější a lidštější řešení, než zákaz vnášení a vyhazování petek před vstupem.


 Katedrála je prostě úchvatná. Za obrovskými vraty na vás dýchne nejen historie, ale i nezměrná síla nekonečného prostoru. Pokud takto zapůsobí na vás, nedokážu si ani představit, jak musela stavba působit na věřící ve středověku. Za zmínku také stojí sklepení dómu, které se rozprostírá částečně i pod náměstím. Prohlédnete si zde základy stavby a historické vykopávky.  Samozřejmě nemůžete vynechat ochozy katedrály. Můžete tam vyjet výtahem, anebo po schodech. Až ze střechy si uvědomíte, jak je dóm nádherně zdobený. Postupně se dostanete až na střechu, odkud je krásný výhled na město. Při jasném počasí můžete spatřit i Alpy.

 Když jsme se dostatečně pokochali historii sakrální stavby, byl čas a chuť na něco přízemnějšího - zmrzlinu. Pravou. Italskou. Náhodně jsme si vybrali krámek za galerii Viktora Emanuela II., která je další dominantou Milána. Jedná se o obchodní centrum dokončené kolem roku 1877. 
 Po zmrzlině a průzkumu centra, jsme se vydali do parku Sempione. Nachází se za hradem Castella. Před hradem je velká fontána, ve které si v parném dni turisti máčeli znavené nohy a děti se cákaly. Samotný park je ve stylu anglické zahrady. S malebnými zákoutími a jezírky. Je nejen cílem mnohých návštěvníků města, ale i místních, kteří zde cvičí, běhají, nebo se jen opalují na zelených loukách. Na opačném konci parku naleznete triumfální oblouk Arco della Pace.
 Odtud jsme se vydali ke kostelu Santa Maria delle Grazie, v jehož refektáři je vystaven asi nejznámější obraz Leonarda da Vinciho Poslední večeře. Vstup do refektáře se platí zvlášť a počet návštěvníků je omezen. V době naší návštěvy byl vstup beznadějně vyprodán, a tak jsme měli smůlu.
 Nyní už bylo pozdní odpoledne, a tak jsme se procházkou vydali ke kanálům Navigli. Cestou jsme potkali Národní technické muzeum Leonarda da Vinci (Museo Nazionale della Scienza e della Tecnologia Leonardo da Vinci). Muzeum je rozděleno do několika budov a několika tématických celků (fyzika, chemie...) Asi nejzajímavější je expozice vynálezů samotného mistra. Prohlédnete si modely jeho vynálezů. 
 Kanály Navigli se nachází zde. Tato čtvrť města se mi líbila nejvíce. Kolem hlavního kanálu je plno rozmanitých restaurací s romantickým výhledem na kanál. Večer je cílem obyvatel města. Razí sem nejen za zábavou, ale i za výborným jídlem. Nábřeží je tedy v podvečer a v noci plné korzujících lidí. Můžete se samozřejmě toulat i křivolakými uličkami a nechat na sebe působit krásu tohoto místa.
 Třetí den padlo rozhodnutí vypadnout z města. A to nejen kvůli vysokým teplotám, které se v husté zástavbě hůře snáší. Volba padla na výlet k jezeru Como. Vlakem z hlavního nádraží zabere cesta, i s přestupem necelé dvě hodiny. Jízdenky se dají koupit v pohodě na přepážce. Jenže, to by nesměla být ten den velká cena F1 v Monze a u přepážek plno lidí v dresech oblíbených stájí. Zvolil jsem tedy možnost zakoupit lístky v automatu. Trochu jsem zápasil s cílovou stanicí a časem odjezdu. Systém byl ale intuitivní, a i po pár minutách tápání se zadařilo. Celý šťastný jsem se začal hlasitě radovat a až teď jsem zjistil, že většina stojících ve frontě byli češi, kteří po mém výkřiku, vzali automaty útokem.
 Nádraží Como S.Giovanni se nachází nad městem, v docházkové vzdálenosti od centra. Při výstupu z vlaku nás překvapili uprchlíci, kteří měli i na peróně rozložené své ležení. V obležení bylo i samotné nádraží s přilehlým parkem. Uprchlíci ale byli klidní a pod dozorem policie. Do města samotného se nevydávali.
 Městečko Como se nachází u břehů stejnojmenného jezera. Jeho úzké a křivolaké uličky vybízejí k toulkám a v parném dni poskytují tolik vytoužený a příjemný stín.
 Po rychlém průzkumu města a lehkém obědě v restauraci s výhledem na náměstí Cavour a jezero, jsme se vydali k lanovce, vedoucí do městečka Brunate, ležící nad jezerem. Odtud jsme se vydali kolem úchvatných vilek a udržovaných zahrad k této vyhlídce. Již z lanovky, nebo z horní stanice je pěkný výhled na jezero i město Como. Ale tato vyhlídka vám ukáže jinou perspektivu. 
 Denní teplota se odpoledne zvyšovala, a tak jsme opustili plán na další průzkum a volba padla na koupání ve venkovním bazénu. Sjeli jsme tedy lanovkou zpět do města, prošli kolem přístavu na druhý konec, a vyvalili se u bazénu. Jen koupací čepice, které se do bazénu v Itálii prostě nosit musí, nás lehce rozčarovaly. Hlavně jejich cena přes tři Eura. Koupák v Comu je vybaven převlékárnami, sprchami, asi 25m bazénem, písečnou i travnatou pláží, občerstvením a ječícími dětmi, které si dělaly co chtěly. A rodiče? Ti byli klidní jako voda v jezeře. 
 Večer jsme se vrátili do Milána a azyl jsem našli v této malé a příjemné rodinné restauraci v ulici, kde bylo naše ubytování.
 Ráno čtvrtého dne nás přivítalo dusné a zamračené počasí. Podle předpovědi ale nemělo pršet, a tak jsme se rozhodli lenošit u bazénu v Miláně. Asi nejlepší bazén se nám jevil tento. Vyrazili jsme tedy tramvají na předměstí. Asi po hodině cesty jsme byli u cíle. Předměstí nebylo zrovna úchvatné. Cestou ke koupališti jsme prošli kolem psychiatrické léčebny, abychom, posléze přišli na to, že bazén je zavřený. Smutně jsme se tedy vydali zpět do centra a prošli se kolem opomenuté La Scaly, která se zvenku tváří jako oblastní divadlo v Kolíně. 
 Zastavili jsme se také v Archeologickém muzeu, které se nachází v bývalém klášteře San Maurizio a jehož sbírka byla založena na začátku devatenáctého století. Prohlédnete si sbírky z řeckého, římského i etruského období. Dominantou tohoto muzea je zrekonstruovaná rotunda.
 Při toulání městem jsme narazili na sloupy San Lorenzo z římského období. Jedná se o 16 zachovalých sloupů vysokých sedm a půl metru. A mezi nimi je plno bezdomovců a dealerů drog.
 Večer jsme trávili u rušného kanálu v Navigli a pochutnávali si na vynikající večeři.
 Pátý den byl dnem odletu. Čekal nás tedy přesun do Bergama autobusem, který odjížděl od hlavního nádraží.
 Miláno je krásné a rušné město. V pohodě může sloužit jako základna při výletech na jezera Como, Lecco nebo při průzkumech dalších měst jako Verona.
 Někdy jsou akční nabídky leteckých společností prostě neodolatelné. Jako například, když vás vyjde zpáteční letenka do Milána na jeden tisíc sedm korun a padesát haléřů.
 Wizz air létá z Prahy na bergamské letiště Orio al Serio a odtud jezdí několik autobusových společností na milánské hlavní nádraží. Jednosměrná jízdenka na autobus stojí 5 Eur. Včasným nákupem zpáteční jízdenky se dá ušetřit jedno až dvě Eura. Autobus jede zhruba padesát minut.
 V Bergamu jsem už byl, a tak jsme měli namířeno přímo do Milána a jeho okolí.
 Miláno je druhým největším městem Itálie. Je centrem módy, kultury a byznysu. Jeho historie sahá až do pátého století před naším letopočtem. O město se přetahovaly, v průběhu věků, všemožné evropské národy až nakonec, v druhé polovině devatenáctého století, se Rakousko muselo vzdát Lombardie ve prospěch sjednocující se Itálie.
 Levnější ubytování jsem našel nedaleko hlavního nádraží Milano centrale. Na obrázcích z booking.com vypadal pokoj čistě a pěkně zařízen. V té době neměl Pluto House žádné hodnocení a to mě mělo upozornit na případné problémy. Leč neupozornilo. Na uvedené adrese se nacházel činžovní dům. Na fasádě domu, nebo na zvoncích, nebylo po ubytování ani vidu ani slechu. Zavolal jsem tedy na číslo, které mi přišlo mailem den před odletem. Nikdo ho nezvedal a po chvilce skočil hovor do hlasové schránky. Dohledal jsem si tedy jiné číslo z rezervace a tam mi paní oznámila, že někdo přijde až v devět večer - tedy skoro za dvě hodiny. Usadili jsme se tedy v restauraci naproti činžáku a s lahví červeného čekali, co se bude dít. V devět večer volala paní zpět, že už na nás někdo čeká. Přišel jsem ke vchodu a nikde nikdo. Volal jsem tedy zpět a paní se divila a po mém ujištění, že před vchodem doopravdy nikdo nestojí, se mě znovu a důrazně zeptala: "To nevidíš takového malého filipínce?" V tu chvilku se z poza popelnic vynořil malý filipínec, vrazil mi do ruky klíč a šel si po svém. 
 Pronajatý pokoj byl v přízemí. Byl prostorný, s oknem do ulice a bylo v něm vedro jako ve skleníku. Nutno dodat, že začátkem září bylo v Itálii přes 30°C. Po klimatizaci ani památky a oknem jste moc nevyvětrali, pokud jste nechtěli dělat show kolemjdoucím (okno bez záclon nebo rolety), nebo pokud jste nechtěli přijít o své svršky a jiné cennosti. V době rezervace nabízelo ubytování wifi připojení k internetu, ale pak se podmínky změnily a wifina k dispozici nebyla. O čistotě bych raději pomlčel. Zažil jsem už všelijaká ubytování, ale nepočítal jsem, že to nejhorší zažiju v Evropě.
 Druhý den ráno jsme našli, při cestě na metro, malou a útulnou kavárnu, kde jsme si dali snídani a pravé italské espresso. Takto posilněni jsme se vydali do centra.
 Dominantou města je Milánský dóm neboli katedrála Narození Panny Marie. Jedná se o gotickou stavbu, která byla zahájena r. 1386 a dokončena byla až v druhé polovině dvacátého století. Jak je u dominat zvykem, i zde se tvoří fronty. Jak na lístky, tak i na vstup s bezpečnostní kontrolou. Lístky se prodávají nejen u katedrály, ale i u nedalekého muzea. K mání jsou vstupenky do samotného dómu a jeho podzemí, na ochozy spolu se vstupem do již zmíněného muzea. Pokud koupíte vstupenky v muzeu, vyhnete se frontě u katedrály a můžete se vrhnout na čekání ke vstupu, kde budete posléze šacováni milou ochrankou. V případě, že u sebe budete mít lahev s vodou, ochranka vás požádá o napití. Toto je rozumnější a lidštější řešení, než zákaz vnášení a vyhazování petek před vstupem.
 Katedrála je prostě úchvatná. Za obrovskými vraty na vás dýchne nejen historie, ale i nezměrná síla nekonečného prostoru. Pokud takto zapůsobí na vás, nedokážu si ani představit, jak musela stavba působit na věřící ve středověku. Za zmínku také stojí sklepení dómu, které se rozprostírá částečně i pod náměstím. Prohlédnete si zde základy stavby a historické vykopávky. 
 Samozřejmě nemůžete vynechat ochozy katedrály. Můžete tam vyjet výtahem, anebo po schodech. Až ze střechy si uvědomíte, jak je dóm nádherně zdobený. Postupně se dostanete až na střechu, odkud je krásný výhled na město. Při jasném počasí můžete spatřit i Alpy.
 Když jsme se dostatečně pokochali historii sakrální stavby, byl čas a chuť na něco přízemnějšího - zmrzlinu. Pravou. Italskou. Náhodně jsme si vybrali krámek za galerii Viktora Emanuela II., která je další dominantou Milána. Jedná se o obchodní centrum dokončené kolem roku 1877. 
 Po zmrzlině a průzkumu centra, jsme se vydali do parku Sempione. Nachází se za hradem Castella. Před hradem je velká fontána, ve které si v parném dni turisti máčeli znavené nohy a děti se cákaly. Samotný park je ve stylu anglické zahrady. S malebnými zákoutími a jezírky. Je nejen cílem mnohých návštěvníků města, ale i místních, kteří zde cvičí, běhají, nebo se jen opalují na zelených loukách. Na opačném konci parku naleznete triumfální oblouk Arco della Pace.
 Odtud jsme se vydali ke kostelu Santa Maria delle Grazie, v jehož refektáři je vystaven asi nejznámější obraz Leonarda da Vinciho Poslední večeře. Vstup do refektáře se platí zvlášť a počet návštěvníků je omezen. V době naší návštěvy byl vstup beznadějně vyprodán, a tak jsme měli smůlu.
 Nyní už bylo pozdní odpoledne, a tak jsme se procházkou vydali ke kanálům Navigli. Cestou jsme potkali Národní technické muzeum Leonarda da Vinci (Museo Nazionale della Scienza e della Tecnologia Leonardo da Vinci). Muzeum je rozděleno do několika budov a několika tématických celků (fyzika, chemie...) Asi nejzajímavější je expozice vynálezů samotného mistra. Prohlédnete si modely jeho vynálezů. 
 Kanály Navigli se nachází zde. Tato čtvrť města se mi líbila nejvíce. Kolem hlavního kanálu je plno rozmanitých restaurací s romantickým výhledem na kanál. Večer je cílem obyvatel města. Razí sem nejen za zábavou, ale i za výborným jídlem. Nábřeží je tedy v podvečer a v noci plné korzujících lidí. Můžete se samozřejmě toulat i křivolakými uličkami a nechat na sebe působit krásu tohoto místa.
 Třetí den padlo rozhodnutí vypadnout z města. A to nejen kvůli vysokým teplotám, které se v husté zástavbě hůře snáší. Volba padla na výlet k jezeru Como. Vlakem z hlavního nádraží zabere cesta, i s přestupem necelé dvě hodiny. Jízdenky se dají koupit v pohodě na přepážce. Jenže, to by nesměla být ten den velká cena F1 v Monze a u přepážek plno lidí v dresech oblíbených stájí. Zvolil jsem tedy možnost zakoupit lístky v automatu. Trochu jsem zápasil s cílovou stanicí a časem odjezdu. Systém byl ale intuitivní, a i po pár minutách tápání se zadařilo. Celý šťastný jsem se začal hlasitě radovat a až teď jsem zjistil, že většina stojících ve frontě byli češi, kteří po mém výkřiku, vzali automaty útokem.
 Nádraží Como S.Giovanni se nachází nad městem, v docházkové vzdálenosti od centra. Při výstupu z vlaku nás překvapili uprchlíci, kteří měli i na peróně rozložené své ležení. V obležení bylo i samotné nádraží s přilehlým parkem. Uprchlíci ale byli klidní a pod dozorem policie. Do města samotného se nevydávali.
 Městečko Como se nachází u břehů stejnojmenného jezera. Jeho úzké a křivolaké uličky vybízejí k toulkám a v parném dni poskytují tolik vytoužený a příjemný stín.
 Po rychlém průzkumu města a lehkém obědě v restauraci s výhledem na náměstí Cavour a jezero, jsme se vydali k lanovce, vedoucí do městečka Brunate, ležící nad jezerem. Odtud jsme se vydali kolem úchvatných vilek a udržovaných zahrad k této vyhlídce. Již z lanovky, nebo z horní stanice je pěkný výhled na jezero i město Como. Ale tato vyhlídka vám ukáže jinou perspektivu. 
 Denní teplota se odpoledne zvyšovala, a tak jsme opustili plán na další průzkum a volba padla na koupání ve venkovním bazénu. Sjeli jsme tedy lanovkou zpět do města, prošli kolem přístavu na druhý konec, a vyvalili se u bazénu. Jen koupací čepice, které se do bazénu v Itálii prostě nosit musí, nás lehce rozčarovaly. Hlavně jejich cena přes tři Eura. Koupák v Comu je vybaven převlékárnami, sprchami, asi 25m bazénem, písečnou i travnatou pláží, občerstvením a ječícími dětmi, které si dělaly co chtěly. A rodiče? Ti byli klidní jako voda v jezeře. 
 Večer jsme se vrátili do Milána a azyl jsem našli v této malé a příjemné rodinné restauraci v ulici, kde bylo naše ubytování.
 Ráno čtvrtého dne nás přivítalo dusné a zamračené počasí. Podle předpovědi ale nemělo pršet, a tak jsme se rozhodli lenošit u bazénu v Miláně. Asi nejlepší bazén se nám jevil tento. Vyrazili jsme tedy tramvají na předměstí. Asi po hodině cesty jsme byli u cíle. Předměstí nebylo zrovna úchvatné. Cestou ke koupališti jsme prošli kolem psychiatrické léčebny, abychom, posléze přišli na to, že bazén je zavřený. Smutně jsme se tedy vydali zpět do centra a prošli se kolem opomenuté La Scaly, která se zvenku tváří jako oblastní divadlo v Kolíně. 
 Zastavili jsme se také v Archeologickém muzeu, které se nachází v bývalém klášteře San Maurizio a jehož sbírka byla založena na začátku devatenáctého století. Prohlédnete si sbírky z řeckého, římského i etruského období. Dominantou tohoto muzea je zrekonstruovaná rotunda.
 Při toulání městem jsme narazili na sloupy San Lorenzo z římského období. Jedná se o 16 zachovalých sloupů vysokých sedm a půl metru. A mezi nimi je plno bezdomovců a dealerů drog.
 Večer jsme trávili u rušného kanálu v Navigli a pochutnávali si na vynikající večeři.
 Pátý den byl dnem odletu. Čekal nás tedy přesun do Bergama autobusem, který odjížděl od hlavního nádraží.
 Miláno je krásné a rušné město. V pohodě může sloužit jako základna při výletech na jezera Como, Lecco nebo při průzkumech dalších měst jako Verona.